Historie šipek

Od anglických hospod ke světovému sportu

Šipky působí jako mimořádně jednoduchá hra: stačí terč, tři šipky a trochu volného prostoru. Za touto nenáročnou myšlenkou se však skrývá dlouhá historie, v níž se prolínají tradice lukostřelby, kultura anglických hospod, průmyslový rozvoj, sjednocování pravidel a televize.

Odkud šipky vlastně pocházejí?

Přesný vznik šipek nelze určit jedním datem ani připsat jediné osobě. Nejpravděpodobnější teorie spojuje jejich počátky s lukostřelbou a vojenskými hrami zaměřenými na přesnost. Rané terče připomínaly zmenšené lukostřelecké terče se soustřednými kruhy a samotným šipkám se v angličtině dlouho říkalo „arrows“, tedy šípy. Oblíbené příběhy vyprávějí o vojácích, kteří během přestávek mezi boji házeli zkrácenými šípy, hroty nebo kušovými šipkami do kusů dřeva. Nedochovaly se však žádné dokumenty, které by dovolovaly považovat některý z těchto příběhů za přesný popis vzniku moderní hry.

Bezpečnější je předpokládat, že se šipky vyvíjely postupně z různých her založených na házení malých předmětů na cíl. Zvlášť vhodné byly příčné řezy kmenů stromů. Přirozené letokruhy vytvářely kruhy, které bylo možné využít jako bodované zóny, zatímco paprskovité praskliny vymezovaly jednotlivé sektory. Postupem času se podobné improvizované cíle začaly vyrábět přímo pro tuto hru.

Někdy se tvrdí, že prvními šipkovými terči byla dna pivních nebo vinných sudů. Je to barvitý příběh, který dobře odpovídá hospodskému charakteru šipek, ale neexistují přesvědčivé důkazy, že historie tohoto sportu skutečně začala právě u sudů. Víme však, že ještě na počátku 20. století se terče často vyráběly místně. Truhláři a řemeslníci je zhotovovali pro blízké hospody, a jednotlivá města a regiony proto používaly vlastní rozměry, členění i systémy bodování.

Kdo vymyslel číslování terče?

Jednou z největších záhad historie šipek je totožnost člověka, který vytvořil pořadí čísel na moderním terči. Nejčastěji se uvádí Brian Gamlin z Bury v hrabství Lancashire, jenž měl systém číslování navrhnout na konci 19. století. Problém spočívá v tom, že nebyly nalezeny žádné spolehlivé dokumenty potvrzující jeho autorství. Jiná teorie zmiňuje Thomase Bucklea, dráteníka z Leedsu, který mohl podobné uspořádání vytvořit na počátku 20. století. Proto je třeba přisuzovat tento vynález jediné konkrétní osobě jen velmi opatrně.

Samotné rozmístění čísel je ovšem mimořádně důmyslné. Vysoké hodnoty sousedí s nízkými: 20 leží mezi 1 a 5, 19 mezi 3 a 7 a 18 mezi 1 a 4. Hráč mířící na vysoké číslo tak může při nepřesném hodu získat jen velmi málo bodů. Uspořádání terče omezuje roli náhody a odměňuje opakovatelnou přesnost.

Dodnes se zachovaly také regionální varianty terčů. Manchester Log-End je menší než standardní terč a má mimořádně úzká pole. Yorkshire terč nemá trojnásobný prstenec, zatímco London Fives je rozdělen na dvanáct hlavních segmentů. To ukazuje, že dnešní „hodinové“ uspořádání nebylo jediným způsobem hry, ale pouze variantou, která se nakonec stala nejoblíbenější.

Soudní proces, který pomohl šipky legalizovat

V roce 1908 stanul majitel hostince Adelphi Inn v Leedsu James „Jim“ Garside před soudem kvůli obvinění, že ve svém podniku dovoloval hazardní hru. Rozlišení bylo právně důležité, protože předpisy pro podniky prodávající alkohol zacházely jinak s hrami založenými na náhodě a jinak s hrami vyžadujícími dovednost.

S Garsidem byl spojen místní hráč William „Bigfoot“ Annakin. Podle dochovaných zpráv měl svým výkonem přesvědčit soudce, že výsledek v šipkách závisí především na přesnosti hráče. Podrobnosti demonstrace jsou v pozdějších příbězích popisovány různě, a proto nelze každou barvitou verzi brát doslova. Proces se přesto stal symbolickým okamžikem: šipky byly uznány jako zkouška dovednosti, nikoli jako obyčejná hra štěstí.

Jednotná pravidla tím ještě nevznikla. Různé hospody používaly domácí pravidla, odlišné terče a různé vzdálenosti hodu. Někde mohl hráč stát přibližně šest stop od cíle, jinde až devět. Teprve rozvoj lig a soutěží zasahujících větší území si vynutil sjednocení herních podmínek.

Od hospodské zábavy k organizovanému sportu

Po první světové válce se začaly rozvíjet ligy spojené s pivovary a hospodami. Týmy zastupovaly konkrétní podniky a zápasy se staly součástí místního společenského života. Ve 20. letech 20. století rostla potřeba společných pravidel. V roce 1925 vznikla National Darts Association, která začala uspořádávat pravidla, rozměry a organizaci soutěží. Rozhodnutí z tohoto období se stala základem pozdějších předpisů.

Obrovskou roli sehrála mistrovství sponzorovaná novinami „News of the World“. První ročník soutěže jednotlivců v sezoně 1927/1928 zahrnoval oblast Londýna a přilákal více než tisíc účastníků. Krátce před druhou světovou válkou se počet přihlášek počítal již na stovky tisíc. Šipky přestaly být jen zábavou několika sousedních hospod a staly se masovou součástí britské kultury volného času.

Během druhé světové války sloužily šipky jako jednoduchá a snadno dostupná zábava, která pomáhala udržovat morálku. Hrálo se ve vojenských jednotkách, důstojnických klubech i zajateckých táborech. S hrou se seznámili vojáci z různých zemí, mimo jiné ze Spojených států, Austrálie a Nového Zélandu. Po válce ji někteří odvezli do svých zemí a pomohli tak jejímu mezinárodnímu rozšíření.

Jak se měnily terče a šipky?

První dřevěné terče vyžadovaly pravidelnou údržbu. Někdy se namáčely, aby dřevo příliš rychle nevysychalo, a jejich povrch se opotřebovával nerovnoměrně. Důležitým krokem byl vývoj terče z pevně slisovaných sisalových vláken. Vlákna se při zásahu hrotem rozestoupí a po vytažení šipky se částečně vrátí na původní místo. Moderní terč proto vydrží mnohem více hodů než tradiční dřevěný cíl.

Označení „štětinový terč“ může být zavádějící, protože terč se nevyrábí ze zvířecích štětin. Tvoří jej svazky přírodních vláken, nejčastěji sisalu, které se stlačí a seříznou tak, aby vznikl rovný povrch. Segmenty odděluje tenký drát a moderní konstrukce používají stále užší kovové prvky, čímž snižují riziko odražení šipky.

Měnily se i samotné šipky. V první polovině 20. století byly běžné silné mosazné barrely, rákosové násadky a papírové letky. Později se rozšířily plasty a wolfram. Wolfram je mnohem hustší než mosaz, takže šipka stejné hmotnosti může mít užší barrel. Díky tomu lze snáze seskupit tři šipky těsně vedle sebe, zejména v úzkém poli trojité dvacítky.

Moderní šipka se obvykle skládá z hrotu, barrelu, shaftu neboli násadky a letky. Její hmotnost, délka, tvar, těžiště a vzor úchopu se vybírají individuálně. Někteří hráči volí rovné, rovnoměrně vyvážené barrely, jiní dávají přednost modelům širším vpředu nebo vzadu. Neexistuje jediná sada ideální pro každého hráče.

Televize a zrod profesionálních šipek

První známé televizní vysílání spojené se šipkami proběhlo ještě před druhou světovou válkou. Pravidelné televizní přenosy však přišly mnohem později. V 60. letech se objevovalo regionální vysílání a skutečný průlom nastal v následujícím desetiletí, kdy technický pokrok umožnil současně ukazovat hráče i detail terče.

British Darts Organisation byla založena v roce 1973 a o tři roky později vytvořili zástupci více než deseti zemí World Darts Federation. Šipky získaly lépe uspořádané turnajové struktury, národní reprezentace a mezinárodní soutěže. Hráči jako Eric Bristow, John Lowe, Jocky Wilson nebo Leighton Rees se stali známými osobnostmi a zápasy sledovaly miliony diváků.

Na přelomu 80. a 90. let televizní přítomnost šipek oslabila. Přední hráči dospěli k názoru, že sport potřebuje nové turnaje, větší propagaci a stabilní financování. V roce 1992 vznikla World Darts Council, později přejmenovaná na Professional Darts Corporation. Konflikt vedl k rozdělení profesionálních šipek mezi dvě hlavní organizace.

Soutěže rozvíjené PDC za podpory satelitní televize postupně proměnily šipky v představení pořádané ve velkých arénách. Objevila se působivá produkce, hudební nástupy hráčů, rozsáhlý kalendář a vysoké finanční odměny. Navzdory profesionalizaci si sport zachoval charakteristickou blízkost publiku a atmosféru zděděnou z anglických hospod.

Oficiální rozměry terče a vzdálenost hodu

Ve standardních steel-tip šipkách musí být střed bullu přesně 1,73 metru nad úrovní podlahy. Vzdálenost od přední plochy terče k čáře hodu, nazývané oche, činí 2,37 metru. Je velmi důležité měřit od čelní plochy terče, nikoli od stěny, protože terč i jeho držák vystupují několik centimetrů před stěnu.

Správné umístění lze dodatečně ověřit změřením úhlopříčné vzdálenosti od středu bullu k čáře hodu. Měla by být přibližně 2,93 metru. Soutěžní terč má průměr asi 45,1 centimetru a musí viset tak, aby byl černý segment 20 přesně nahoře. Podlaha mezi terčem a čárou hodu musí být rovná, stabilní a bez překážek.

Při soft-tip hře na elektronických terčích určených pro plastové hroty se často používá vzdálenost osmi stop, tedy přibližně 2,44 metru. Pravidla se mohou lišit podle výrobců automatů a pořadatelů lig, proto je před soutěží vždy nutné ověřit příslušný předpis.

V některých soutěžích hráčů na vozíku se používá snížená výška 1,37 metru od podlahy ke středu bullu, přičemž standardní délka k oche zůstává zachována. Tato hodnota byla zvolena tak, aby co nejvěrněji napodobovala geometrii hodu stojícího hráče.

Nejdůležitější rozměry – steel-tip

Zajímavosti a méně známá pravidla

Nejvýše hodnoceným jednotlivým polem terče není bull. Vnitřní bull má hodnotu 50 bodů, zatímco trojitá dvacítka 60. Maximální skóre v jednom kole tří hodů tedy činí 180 bodů. Bull je však považován za dvojnásobek 25, takže jím lze ukončit leg hraný podle pravidla double-out.

Dokonalý leg 501 lze dokončit devíti šipkami. Hráč může začít dvěma koly po 180 bodech a zbývajících 141 bodů zavřít například kombinací T20, T19 a D12. Devět hodů je matematické minimum při standardním požadavku zakončit hru na dvojnásobném poli.

Šipka, která se od terče odrazí nebo z něj vypadne před zapsáním výsledku, nepřináší žádné body a nesmí být hozena znovu. Pokud hráč šipku pouze upustí dříve, než zahájí zřetelný házecí pohyb, může ji zvednout a použít. Skóre závisí na místě, kde hrot pronikne do povrchu terče, nikoli na poloze těla šipky.

Profesionální pravidla stanovují maximální délku a hmotnost šipek, i když běžné sady jsou výrazně lehčí než povolený limit. Nejčastější steel-tip šipky váží přibližně 20–26 gramů. U soft-tipu se obvykle používají lehčí modely, protože příliš těžká šipka by mohla poškodit plastové segmenty elektronického automatu.

Zajímavá je také historie slova „oche“, které označuje čáru hodu. Dříve se používal zápis „hockey“, zatímco dnešní podoba se rozšířila až ve 20. století. Oblíbená legenda spojuje název s konkrétním pivovarem a délkou pivních beden postavených vedle sebe, ale tento příběh nebyl nikdy spolehlivě potvrzen.

Terč je třeba pravidelně otáčet. Kovový číselný prstenec se sejme a terč se pootočí tak, aby se nejvíce používané pole 20 přesunulo na jiné místo. Opotřebení se tím rozloží rovnoměrně a terč zůstane mnohem déle v dobrém stavu. Moderní sisalový terč se však nesmí namáčet, protože vlhkost jej může deformovat a oslabit spojení vláken.

Šipky dnes

Moderní šipky si zachovaly mnoho prvků ustálených téměř před sto lety: terč ve stylu hodin, tři šipky v jednom kole, čáru oche a bodovací systém založený na přesném odečítání bodů. Zároveň urazily cestu od místní hospodské zábavy ke sportu hranému ve velkých arénách a vysílanému po celém světě.

Jejich síla spočívá v neobvyklé kombinaci dostupnosti a obtížnosti. První hod zvládne téměř každý a základní pravidla lze vysvětlit během několika minut. Pravidelné zásahy do úzkých dvojnásobných a trojnásobných polí však vyžadují tisíce opakování, stabilní techniku, soustředění, psychickou odolnost a rychlé počítání.

Šipky lze trénovat doma na malém prostoru, a přesto umožňují vytvářet rozsáhlé ligy a profesionální turnaje. Rozvoj elektronických počítadel, aplikací, kamer a online hry umožnil soupeřům hrát proti sobě i na dálku. Historie tohoto sportu ukazuje, že velká disciplína nemusí vždy začínat na stadionu. V případě šipek byly klíčové malé hospody, místní řemeslníci, pivovarské ligy, noviny, výrobci vybavení a televize. Z prostého házení na dřevěný cíl vznikl sport s přesnými rozměry, rozsáhlými pravidly a vlastními mistrovstvími světa, který si dodnes zachovává atmosféru přímého soupeření.